Skip Navigation Links.


TOPlist

ISSN 1802-4726



O nás
O nás

Maxim Gorkij

Maxim Gorkij1868 - 1906

Narodil se v Nižním Novgorodě v rodině truhláře Maxima Savatjeviča Peškova, který byl synem důstojníka a zemřel na choleru v Astrachaně. Maximova matka Varvara ho vinila za zapříčinění otcovy smrti - proto byl vychováván u despotického děda Kaširina. V roce 1879 osiřel úplně.
Od té doby se musel živit víceméně samostatně, střídal různá zaměstnání - byl poslíčkem v obchodě, umyvačem nádobí na volžském parníku, učedníkem v dílně malíře ikon, pracoval jako nakladač v přístavu, jako pekařský dělník a pod. a od 15 let (1883) se toulal po Rusku a vzdělával se, jako samouk, čtením knih. V této době se aktivně zapojil do revolučního hnutí. Roku 1884, jako šestnáctiletý, se marně pokoušel o přijetí na univerzitu v Kazani. Od podzimu 1885 do jara 1887 pracoval v Kazani v pekárně V.S.Semjonova.
V roce 1887 se pokusil o sebevraždu v Kazani. Podle zprávy místních novin „Volžský věstník“ střelil se 12. prosince 1887 v osm hodin večer v Podlužní ulici na břehu řeky Kazanky v sebevražedném úmyslu do levé strany prsou. Dále říká novinová zpráva suše, že „Peškov byl ihned dopraven do zemské nemocnice, kde mu byla poskytnuta lékařská pomoc.“ Na svou sebevraždu, kterou vylíčil v autobiografické povídce „Případ z Makarova života“, Gorkij později velmi nerad vzpomínal. Roku 1888 pracoval u kaspických rybářů a byl železničním hlídačem.
V roce 1889 jel přes Tambov a Moskvu do svého rodiště k odvodu ale byl zproštěn vojenské služby ze zdravotních důvodů, jak sám poznamenává, „děravých neberou“. V roce 1889 byl zatčen pro styky s revolučními narodniky, po propuštění byl dán pod stálý policejní dozor, který skončil r. 1902.
Na jaře 1891 se vydal znovu na toulky Ruskem. Procestoval celé jižní Rusko, donské stepi, Ukrajinu, Besarábii, Krym a severní Kavkaz, kde se usadil téměř na rok v Tiflise. Pracoval tam v železničních dílnách. Uveřejnil tu v září 1892, jako čtyřiadvacetiletý, také svou první povídku Makar Čudra v tifliském listě Kavkaz. Koncem roku 1892 se vrátil do Nižního Novgorodu. Od roku 1895 žil v Samaře. Za pobytu v Samaře přispíval do „Samarské gazety“ pod pseudonymem Jegudijil Chlamida. V redakci se seznámil s šlechtickou dcerkou Jekatěrinou Volžinou (1887-1965), gymnazistkou a korektorkou, se kterou se v roce 1896 oženil, později žili v odloučení. Druhou ženou v Gorkého životě byla herečka Marie Fjodorovna Andrejeva (1871- 1919).
Roku 1902 byl zvolen čestným akademikem, ale na příkaz Mikuláše II. byla volba prohlášena za neplatnou. Na protest proti tomuto aktu se vzdali členství v akademi spisovatelé A.P.Čechov a V.G.Korolenko.
Po „krvavé neděli“ 9.ledna 1905 Gorkij uveřejnil proklamaci, za niž byl uvězněn v Petropavlovské pevnosti a propuštěn až na bouřlivé protesty světové kulturní veřejnosti.


Maxim Gorkij1906 - 1913 - první emigrace

V roce 1906 cestuje po Finsku, Švédsku, Dánsku, Německu a po Francii. V březnu 1906 odplouvá do Ameriky, kam dorazil 23. dubna. V USA byl do konce roku 1906. Z USA pak odjel do Itálie, kde na ostrově Capri žil až do roku 1913. V roce 1912 jej za svého pobytu na Capri navštívil také T.G.Masaryk (1850-1937), který si s ním až do první světové války často dopisoval. Koncem roku 1913 využil politické amnestie a vrátil se do Ruska.


1921 - 1928 - druhá emigrace

Po VŘSR odešel do emigrace, kde žil několik let. Od roku 1921 odjíždí do Německa a do Sorrenta v Itálii, ale pak se na jednu ze Stalinových výzev roku 1928 dočasně vrátil. Během dvou let po návratu do Ruska (1928-1929) navštívil Kursk, Charkov, Dněprostoj, Armenii, Krym, Baku, Murmansk, Volhu, Rostov na Donu, kde navštívil stavby první stalinské pětiletky. Trvale byl v Sovětskem svazu od roku 1931 do smrti 1936.

V Čechách (Mariánské Lázně 1923–1924) si léčil tuberkulózu. Gorkij přijel do Prahy 27.listopadu 1923, doprovázel ho šestadvacetiletý syn Maxim Peškov s manželkou. Přijeli z Berlína a ubytovali se v hotelu Beránek na Tylově nám. na Královských Vinohradech. 6. prosince 1923 přijeli do Mariánských Lázní, kde se ubytovali v hotelu Maxhof, později nazvaném Savarin. Mariánske Lázně opustil 3. dubna 1924, pak přes Prahu a Vídeň odjel do Neapole a Sorrenta. Informace, že 21. ledna 1924 zemřel Lenin, zastihla Gorkého právě v Mariánských Lázních, kam mu také psala N.K.Krupská. Právě v Mariánských Lázních vznikla jeho první verze statě O Leninovi, kde cituje deník „Prager Tagblatt“


Maxim Gorkij1928 - 1936

Od roku 1928 mu bylo povolených ještě pět prázdninových návštěv v Sorrentu, ale od roku 1932 mu Stalin nedovolil odejít ze Sovětského svazu. Jeho návrat sovětský režim oslavoval jako velké vítězství své propagační války proti Západu. Ztracený syn byl zahrnut poctami: byl mu udělen Leninův řád, v Moskvě mu byl přidělen dům Rjabušinských, mistrovské secesní dílo, které naplnil na státní útraty vzácnymi uměleckými díly, o jeho životě byla natočena trilogie, jeho jménem byla pojmenována moskevská Tverská ulice a jeho rodné město Nižnij Novgorod bylo přejmenováno na Gorkij. Roku 1934 na 1. všesvazovém sjezdu spisovatelů přednesl hlavní referát a byl zvolen předsedou spisovatelské organizace. Všechny tyto pocty měli zajistit Gorkého politickou podporu. I když bylo historickým paradoxem, že Gorkij nebyl nikdy členem Komunistické strany a nezastával žádnou stranickou funkci.

Gorkij zcela jistě věděl o utrpení, které je Rusku způsobeno socialismem, i díky tomu, že 14 let strávil v emigraci mimo Rusko, ale přesto dál tento režim propagoval, rozhodl se obětovat pravdu revoluci. Snažil se to ospravedlňovat ruským národním charakterem. Tvrdil, že podmínky, ve kterých ruský lid v minulosti žil, v něm nemohly vypěstovat žádnou úctu vůči člověku, žádné vědomí občanských práv, žádný cit pro zákonnost. Do roku 1926 bylo považováno 51% sovětského obyvatelstva za gramotné (ve srovnání s 43% z roku 1917 a 35% z roku 1907) Tady se projevila jiná část Gorkého povahy: Lhát, aby utěšil, lhát, aby pravda tak tvrdě nedopadla. Lhát ze soucitu jako Luka Utěšitel ze hry Na dně - pravé Gorkého zobrazení sebe sama. Na druhé straně v něm neustále pracuje neomylný smysl pro spravedlnost (a tím spíše pro každou nespravedlnost) a soucit s jakýmkoliv lidským utrpením - ty hodnoty, z nichž vyrůstá všechen étos jeho díla. Tento smysl a soucit mu stále jasněji naznačuje, že to, co se před ním odehrává, není to, po čem toužil a o čem snily generace bojovníků za spravedlnost, ale jakási tragická fraška.

Podle slov Serga Beriji (syna Lavrentije Beriji), který si vzal v roce 1946 za manželku vnučku Gorkého - Marfu se:"Gorkému vůbec nelíbilo, jak se věci vyvinuly. Bolševickou revoluci nenáviděl. Byl to ruský patriot, který podporoval revoluční hnutí jenom před revolucí v roce 1917."

Okolnosti smrti Gorkého v roce 1936 jsou poněkud tajemné. Jeho smrt přišla Stalinovi náramně vhod. Byl pohřben u Kremelské zdi v Moskvě se všemi poctami, jak se slušelo na nejvýznamnějšího literáta země, a jeho přátelství se Stalinem se stalo součastí sovětské legendy. O mnoho let později se proslechlo, že lékaři, kteří dělali Gorkého pitvu, v jeho těle našli stopy jedu. Jekatěrina, vdova po Gorkém, si byla v roce 1963, kdy se jí na to dotázali, zcela jista, že jejího bývalého manžela zavraždili, a v současnosti s ní souhlasí mnoho Rusů. Skutečnou pravdu se patrně už nikdy nedozvíme.

Jeho život vyvolává určité asociace se životem amerického spisovatele Jacka Londona a období „bosáctví“ s přístupem k životu Jacka Kerouaca. V rámci ruské literatury je nejdrsnější a nejpřímější spisovatel (hlavně v oblasti násilí a erotiky) s výjimečnou schopnosti - říci vše prostě.