Fronta je všude
Oficiální kultura 50. let je doslova posedlá tvorbou modelových prostorů, které jsou využity v rozšířeném narativním schématu očištění a přetvoření. Vyplývá to už z povahy socialistického realismu jako doktríny – jeho teoretické vymezení je samo o sobě uchopitelné jako nejistý a nejasně ohraničený prostor, který sám sebe definuje kolonizací a likvidací těch prostorů, které nevyhovují jeho vágním kritériím. Připomeňme si výrazně prostorovou (a zdaleka ne ojedinělou) metaforu „fronty“, která dělí svět na neslučitelné prostory:
„Nezapomínejme ani na chvíli, že u nás, a právě v kultuře, jsou stále ještě dvě fronty: socialistická a reakční. […] Mnozí, a mezi nimi i někteří spisovatelé, proto stále ještě myslí, že se zachrání kdesi v jakémsi středu. To je ovšem omyl. Kde jde boj, tam není žádného středu, a jako ve všem, tak i v kultuře a tedy i v literatuře jde dnes boj, a ostrý a houževnatý. První úkol kritiky proto dnes jest, vyhnat tyto milovníky středu a duševního pohodlí z jejich skrýší a vytáhnout je na světlo boží, i donutit je ukázat svou pravou tvář. A druhý s tím souvisící úkol kritiky jest rozpoznat, kdo je náš spojenec a kdo náš nepřítel, kde jsou pokrokové a kde reakční síly.“
(Zdeněk Nejedlý)
Zdá se, že jediná cesta, jak oddělit prostor „přátelský“ od prostoru „nepřátelského“ je co nejjednoznačnější signifikací a zveličením jeho rysů „přijatelnosti“ / „nepřijatelnosti“. Prostor, kterému je ponechaný „efekt reálného“ (čili v barthesovském slova smyslu iluze jakéhosi prvotního/původního smyslu), je prostor nevyhraněný, dostupný víceznačné konotaci, čili nebezpečný. Aby mohl být funkčním členem ideologického schématu, je třeba jej sémanticky „kolonizovat“, tj. opracovat jeho význam, některé rysy potlačit, jiné zvýznamnit. Paradoxem volání po tzv. realismu je, že implikuje zobrazování věcí tak, jak jsou. Nicméně takto ponechané věci/znaky nesignifikují jednoznačný koncept, jsou tedy nestabilní, nepředvídatelné, ponechané do značné míry blahovůli toho, kdo s nimi operuje. Je proto třeba se jich zmocnit, uchopit jejich prvotní formu, vyprázdnit ji a „nalít“ do ní zcela nové významy – významy metajazyka, které z ní vytvoří dokonale uzavřený znak. Jinými slovy tuto formu mytologizovat v barthesovském slova smyslu. Tento znak ve své významové doslovnosti, reprezentativní jednoznačnosti a systematické zapojenosti do komplexního kontextu podobně orientovaných znaků a celých narativů nazývám emblémem. Povahou emblému není pouhá prostředkující zástupnost, úsporné prezentování označovaného, ale naopak zdůraznění jeho přítomnosti, nedělitelné plnosti, nevyhnutelnosti. Na rozdíl od dopravní značky „zákaz vjezdu“ se emblém dovolává uceleného čtení, zpřítomňuje svůj koncept, není symbolem zakrývajícím, ale odhalujícím, zesilujícím narativní hlas kontextu, který stojí za ním. Pokud pohled na dopravní značku nijak silně nevnucuje představu promluvy diskurzu, který vedl k jejímu umístění na to které místo, obraz Gottwalda a Stalina, držený v rukou nadšené mládeže, tento označovaný a zároveň označující diskurz naopak činí reálným a komunikujícím. Emblém není latentní, protože sama skrytost hrozí přehlížením.