Kroky po jílovitém podloží
Číst, či nečíst? Takovou otázku si kladu vždy, když texty s poněkud "divokozápadním" obrazem budování socialistického ráje zadávám svým studentům. Číst, odpovídám si s přesvědčením člověka, kterého tyto braky, upadlé slátaniny a ideologické zvrácenosti, jak o nich mnozí soudí, baví. Proč? Na to dovedu odpovědět poměrně snadno. Za prvé: jedná se o syžety odvozené z dobrodružné literatury, pohádkově jednoduše rozpólované, čtivě vyprávěné a přetékající, alespoň v případě K. F. Sedláčka, opojnou radostí z vyprávění, které je dostupné pro všechny. Autor se rozhodně neřadí mezi velké narativní mistry, vždyť i onu biblickou paralelu stvoření světa v textu polopaticky zdůrazňuje. Jeho postavy jsou čitelně sestrojené z ověřených součástek realistické a agitační literatury, jsou spíše typizovaným pohledem na centrální ideologii socialistického zřízení než fungujícími psychologickými entitami. Žijí v onom zvláštním zvnějšnění, které jim upírá jiné niterné pochody než rozvahy nad prací a nad splněním úkolu. Jejich svět je světem povrchového dolu, plný bláta, nafty, potu a mozolů. Je to svět utažený smyčkou schematických idejí.
Svět fascinující, opatřený romantickou poetikou dobordružného krocení nepřátelského toposu. Na odpor se hrdinům staví příroda, oportunisté i vyložení záškodníci. Na straně "spravedlivých" je však sovětský komunismus jako nerozporná a nezvratná pravda, která překlenuje všechna úskalí. A samozřejmě na též závodní Ondřej Černý, socialistický hrdina par excellence. Cele oddán práci, vyzařující světlo vstřebané stáží v SSSR. Ženy podléhají jeho fanatickému zaujetí dílem, dokáže je měnit a získávat, aniž by se snažil. Je to neokázale krásný, vnitřně však prostý člověk-schéma, který je schopen nejíst a nespat ve jménu dolu Luisiana. Mezi zablácené hrdiny sestupuje s překvapivostí antického boha a nezištnou láskou Spasitele, pomáhající, chápající a zachraňující. Ztělesňuje onen nový typ člověka, po kterém poválečná společnost tolik toužila – člověka mladého, silného, laskavého a přitom skrz naskrz vůdčího.
Luisiana se ze zlého válečného snu probouzí pomalu. Sedláček přiřadil k budovatelkému plánu ještě brigádnickou perspektivu, když do budovatelského pekla vysílá výpravu z obchodního domu Jahn & Vích (což je mimochodem autobiografická linie). Nesourodá směs nemakačenků, zbabělých buržujů, v jádru poctivých chlapů a oddaných soudruhů uvádí čtenáře do zmatečného života poválečných brigád, které v těžkých podmínkách přetavovaly proklamované nadšení prací na novém národním díle v praxi. Zde autor usiluje i o další rovinu sdělení – práce v divokém pohraničí má suplovat mladické sny o Divokém západě. Socialistická literatura má pak nahradit brak, jehož jediným cílem je zabavit. Nová próza se cítí na víc – touží bavit, poučovat, reformovat čtenáře. Vyprávění tak rozmarně kombinuje politický diskurz a napětí detektivky a špinonážního románu. Opět s onou radostnou naivitou, pro kterou je vše dostupné a vše možné, neboť nad vším bdí korektiv mateřské ideologie.
Sedláčkova Luisiana svým úsměvným zápalem a insitní překotností nekoresponduje s tvrzením o křečovitosti a vnucenosti socialistického realismu. Stále zpřítomňuje otázku, do jaké míry se doktrína opírala výhradně o mocenský nátlak a do jaké míry vágně usměrňovala nepochopitelné a mnohými dodnes nostalgicky kříšené poválečné nadšení prací na staveništi nového světa. Odpovědi zůstanou navždy mlhavé a subjektivní. Jako několikanásobný čtenář Sedláčkova románu mohu jen konstatovat, že ač se svými řemeslnými kvalitami a konzervativismem formálním i obsahovým řadí k proletariátu české literatury, přesto nabízí plastický obraz dávno odkvetlé utopie. Možná utopie založené na záludné lži, ale lži v tomto případě bezelstně přijímané s přesvědčením hospodáře, který sází krásný strom pro další generace. Právě tento moment podléhání je na socialistické literatuře tak zneklidňující. Nutí nás, jako nechtěné dědice nevábné a nefunkční stavby socialismu, k pohrdání, k odsudkům. Nutí nás vidět v nadšení lež, přetvářku a klam, zlomyslnou loutkohru, která z běžných lidí učinila statisty vlastní tragédie. Jenže co když nám socialistický realismus pouze zpřítomňuje situaci, kterou nelze omezit časově a politicky? Svůdné bludy jsou přítomny stále, jako mazlavé jílové podloží, které hrozí pohltit naše kroky. Kdo zaručí, že po něm nevědomky nekráčíme s nadšením brigádníků a dělníků dolu Luisiana?
Probouzející se Luisiana metaforicky odkrývá spodní vrstvy socialistické mytologie. Je jako naftový bagr. Supící, důkladná a při vší rzi a blátě vnitřně fascinující láskyplnou poetizací dějinného klamu.
Vít Schmarc, v Praze dne 10. prosince 2009