„Fantazie se neživí vzduchoprázdnem, ale realitou. I ten nejabsurdnější nápad se rodí z myšlenek, kterými člověk reaguje na svět, ve kterém žije.“
Miloš Macourek
„ (…) když člověk – a je to samozřejmé – usiluje v příběhu o postižení nějaké společensky platné myšlenky a chodí světem s otevřenýma očima, tak se tam nutně musí objevit – třeba i bez konkrétního předsevzetí autorů – i nota satirická či parodická. A pokud se objeví náběh k černému humoru, pak bych to vysvětlil jako zcela přirozený úkaz konce tisíciletí.“
Václav Vorlíček
„Vždyť socialistické umění vyjadřuje naši dobu, tu, kterou žijeme a pomáhá tomu, aby i naše myšlení se posunovalo směrem k pokrokovému uspořádání společnosti. Ale nejen naše myšlení – myšlení těch, kteří žijí ve společnosti kapitalistické. I těch, kteří žijí v rámci tzv. třetího světa.“
Jiří Hrbas
„Je to satira? Je to parodie? Je to prostě moderní pohádka.“
Miloš Macourek
„Duše neexistuje. Ptá-li se někdo, kam odchází duše po smrti, ptá se podobně jako ten, kdo se táže, kam odchází plamen, když svíce zhasne.“[1] Toto tvrzení se ale samozřejmé nevztahuje na duše utopenců – ty, jak známo, nacházejí útočiště ve vodnických hrnečcích. Někdo však namítne, že i vodníci neexistují, jsou výtvorem fantazie či pozůstatkem slovanské mytologie nebo dokonce důsledkem neurologické poruchy. Ale – slovy Karla Čapka – „jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací!“[2]
Navzdory Čapkovým slovům ale skutečnost vypadá trochu jinak. Však také když autor Krakatitu psal svoji vodnickou pohádku, bylo politické ovzduší vodníkům přece jenom více příznivé než poválečný socialistický realismus a pozdější normalizace. V jeho době – a to i přesto, že jich ubývalo – bylo vodníků v Čechách bezpočet: každá řeka, každý potůček, rybník či mlýn, ba i louže měla svého pána. Jenže po druhé světové válce už místo pro „pány“ nebylo, a tak se vodníci museli adaptovat na nové prostředí a přizpůsobit se lidem. Sice to nebyla žádná novinka – už u Františka Langra potkáváme pražské vodníky, které dějinný vývoj nutil k užším kontaktům s lidstvem – v poválečném období však docházelo k jistému druhu „odnárodňování“, a to cestou bezmála fyzické exterminace. Pravdou je, že svědectví o tom podává pouze jediná komedie, ale jelikož její děj se odehrává v tehdejší normalizační současnosti, jistou dávku pravdy bychom v ní mohli najít.
Jedná se samozřejmě o film dvojice Macourek-Vorlíček[3] Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, jenž popisuje boj – a to podle hlediska strany, na kterou se divák postaví – buď o zachování „vodnictva“ v Čechách, nebo o jeho (pokrokové) přizpůsobení moderní době (čili vlastně o jeho vyhubení). Toto střetnutí se odehrává jako interní záležitost posledního pražského vodnického rodu, třebaže jablkem sváru zůstává příslušník rodu lidského, titulní dr. Mráček.
* * *
Pohádkové motivy odedávna patřily k oblíbeným způsobům symbolického či metaforického popisu společenské nebo psychické kondice člověka (viz psychoanalytické výklady pohádek), ale kromě toho byly považovány i za učebnici správného způsobu života. A pokud si uvědomíme, že pohádky – především ty klasické – mají velmi blízko k církevním exemplům, jimiž byly hojně využívány a jimž i někdy vděčí za svůj původ,[4] nelze se divit, že i komunistická ideologie si je přivlastnila k vlastní „propagandě“, a to svým specifickým jazykem.
Jazyk období normalizace byl vlastně repeticí jazyka socialistického realismu, což dokládají například články Jiřího Hrbase nebo Jana Klimenta, publikované na začátku 70. let dvacátého století mj. v časopise Film a doba. Opět se zde objevily požadavky lidovosti, stranickosti a ideovosti. Samotný film pak převzal emblematická vyjádření typická pro socialistickou kinematografii raných let padesátých.
Tímto jazykem – verbálním a obrazovým – se vyjadřuje i Vorlíčkova komedie, když nahlíží do života poněkud neobyčejného rodinného kolektivu vodníků. Zatímco jedna větev vodnické famílie (v čele s Wasermanem) reprezentuje maloměšťáky či menší „poaristokratickou“ buržoasii, která dodatečně silně tíhne k Západu, druhá – bratři Vodičkovi s Janou – mají blíže k prostému českému lidu. Rozdíly jsou vidět především v oblečení a bytových podmínkách, erbenovský vodník se zelenými šaty a rudými botkami se stal minulostí. Teď například vodník Waserman po vzoru svých západních kolegů nosí elegantní, tmavě zelený, dobře padnoucí oblek. Jeho švagrové jsou naopak oblečení docela prostě: trička, saka spíše sportovního střihu, čepice s kšiltem – vše ve světlých barvách a v jakémsi mlynářsko-dělnickém duchu. Kromě toho jsou pro německé vodníky příznačné klobouky a pro mladou generaci i módní kalhoty s širokými nohavicemi.
Ženy „vodnice“ se v literatuře vyskytují poměrně zřídka. Ve filmu Jak utopit doktora Mráčka hrají však podstatnou úlohu. Matylda, sestra Vodičkových a Wasermanova manželka, je klasická maloměšťácká „ženuška“, která vlastně řídí celou rodinu a rozhoduje o chodu domácnosti. Její dcera Polly je typická rozmazlená slečinka, jež si potrpí na nové šaty (které by měly odpovídat západním trendům, proto nejčastěji nosí „hippisácky“ květnaté halenky či kovbojské obleky), peníze a bohatého cizince v roli milence. Její „kladný“ protějšek, sestřenice Jana, je (skoro) obyčejná holka, nosí jednoduché, málem geometrické oblečení (často s motivem rybičky), ale je trochu rebelantská svéhlavička, a tak spolu se strýčkem Karlem hraje úlohu „černé ovce“ této maloměšťácké rodiny.
Celá vodnická společnost bydlí v jednom domě. Byt Wasermanových je zařízen s jistým biedermeierovským nádechem: leštěný nábytek, na stěnách spousta rozmanitých obrazů ve zlatých rámech, na poličkách porcelánové hrnečky. Oproti tomu místnosti, ve kterých nejčastěji pobývají Vodičkovi, jsou zařízeny skromně: v kuchyni se nachází bíle obarvený nábytek a stěny zdobí lidová výšivka i „porculánové“ talíře. Tento byt se stává svéráznou miniaturou vlasti, v níž symbolicky dochází ke střetu nejen pracujícího prostého člověka s kapitalistickým vykořisťovatelem, ale i utlačovaného českého lidu, který byl tři století týrán germánským živlem, jenž si jej podřídil, a následně i „nakazil“ měšťáctvím. Naštěstí „nová doba“ zrodila nové „bojovníky“ a dala jim sílu se zpod německé nadvlády vysvobodit – viz scéna, kdy Karlíček (shoda se jménem Marxe je náhodná?) v hádce vyhrožuje sestře, že se stane člověkem (čti: socialistickým člověkem), aby se zbavil Wassermanových (tj. utlačovatelů).
Dříve byli vodníci ohyzdní především kvůli svému vnějšímu vzhledu: „Je-li ve vlastním živlu, totiž pod vodou, vypadá prý vodník jako malý pitvorný mužíček, jeho vlasy, vousy a brvy jsou zelené – zřejmě podle vzoru vodních rostlin a řas. Ústa má široká, od ucha k uchu, mezi prsty rukou i nohou má plovací blánu. Bývá též popisován jako lysý stařec s tlustým břichem, který má na hlavě vysokou čepici ze sítin a kolem těla pás z vodních rostlin.“[5]
Moderní vodníci jsou však spíše „mravní zrůdy“,[6] které odpuzují především svojí povahou. Proto i zde ve filmu můžeme kladné typy od záporných rozlišit rovněž podle chování, přičemž ty negativní jsou přímo vyhrocené. „Západně“ orientování vodníci – ti starší – nedůvěřují jeden druhému (proto při registraci členů „sympozia“ byla nezbytná „zkouška osobnosti“, tj. schopnost proměny v rybu; tato kratičká scéna poukazuje na dvojí tvář kapitalistů, kteří jsou lstivými tajnůstkáři), lpí na penězích (i když do práce se nehrnou; naopak, skoro jako v gogolovském carském Rusku na ně vydělávají „dušičky“ – a to nejen ty zachycené do hrnečků, ale i jejich vlastní příbuzní, které za každé, dokonce nezaviněné pochybení trestají pomocí kouzelného proutku), šampaňském a večírcích v podnicích, jež připomínají go-go cluby. Bez rozpaků by se rozhodli i pro incest, a že je pro ně vražda všední chléb není třeba zdůrazňovat. Mladá generace není o nic lepší – bez výčitek okrade rodiče, jen aby mohla pokrýt své vrtochy (ukradené zboží pak prodává spolehlivému odběrateli), vede rozpustilý sexuální život a nevadí ji ani románky se ženatými atd.
Druhá, „chudší“ část vodnického rodu tvoří naprosto opačný „tábor“. Nevyhýbají se „lidskému“ životu, neboť jak psal František Kozel, analyzuje odkaz Antona Semjonoviče Makarenka: „Aby člověk dosáhl hlubšího pochopení svého života a aby jej úspěšněji realizoval, musí se naučit spojovat a sjednocovat s ostatními lidmi a se společenskými organizacemi. Musí umět omezovat pod tlakem společenské nutnosti sebe sama, aby se tak stal svobodnějším a aby tak přispěl k osvobození dalších lidí od útlaku a přežitků třídní minulosti.“[7] A tak bratři Vodičkovi pracují stejně jako správní řadoví občané socialistického státu. A i když neúderničí v dolech, závodech a hutích, přece jen jim idea stachanovského hnutí není cizí („mimořádně obětavý“ Lojzík Vodička, nedbaje na bezpečnostní opatření, významně překročí normu pobytu pod vodou, samozřejmě bez přívodu kyslíku).
Hlavní heslo normalizace „Klidem a poctivou prací za další rozkvět země“[8] je tak ve filmu velmi názorně vyzdviženo, zejména v jedné z posledních scén, kdy příslušníci obou „táborů“ už praktický zničené poslední české vodnické rodiny se dohadují nad svým dalším osudem.
Čím by byla pohádka bez motivu lásky? Ta v normalizaci nabývá významu. Předmanželský sex není ničím špatným, pokud partnery spojuje vyšší citové pouto (které však, oproti období socialistického realismu, silně ovlivněného Makarenkovými pokyny z Knihy pro rodiče, se nemůže zakládat jen na samotném přátelství, podpořeném společnými ideologickými zájmy). Dosti názorně je pak ve filmu dokázáno, že západní „nevázanost“, projevující se v sexuální svobodě, „dobytích“ a nechráněných pohlavních stycích, vede k tragickým důsledkům (a to ještě v době před AIDS). A právě na tuto „mechanickost“ fyzické lásky doplatil mladý německý vodník, který si spletl Janu s její kamarádkou. Ostatně, „v lidské společnosti, a tím spíše ve společnosti socialistické, nemůže být pohlavní výchova výchovou ve fysiologii. Pohlavní akt nemůže být oddělen od všech vymožeností lidské kultury, od životních podmínek socialistického člověka, od humanitní cesty dějin, od vítězství estetiky.“[9]