Z hlediska počtu knižně vydaných titulů (takřka osmdesát, a to stranou ponecháváme útlé brožury a tištěné výukové pomůcky) i z hlediska časového rozsahu své tvorby (1922 – 1978) patří Jan Hostáň k nejplodnějším českým autorům dvacátého století. Patří však také k těm nejkontroverznějším, protože takřka celému jeho dílu dominuje aspekt časového nad nadčasovým, aspekt služebně výchovného a dobově správného nad aspektem univerzálním, jdoucím nad či mimo dobový kontext. Z papíru popsaného Janem Hostáněm se tak stává vydatný dokument o době a jejím hodnotovém naladění. Je to dost anebo málo pro hájemství, které označujeme jako literatura?
Jan Hostáň (2. 6. 1898 Brzice u Náchoda – 16. 5. 1982 Praha) se narodil v učitelské rodině. Za první světové války narukoval na východní frontu, po návratu a neúspěšných studiích na lékařské fakultě UK absolvoval kurz na učitelském ústavu a v roce 1920 nastoupil na svoji první školu v sudetském Záluží u Mostu. V roce 1921 získal místo na Volné socialistické škole práce na Kladně, vstoupil do KSČ a kromě učení se začal věnovat i psaní. Vydal osvětově ideologické pohádky Kladivo, srp a pero (1922, pod často používaným pseudonymem Faun), drama pro mládež Kašpárek osvoboditel (1923) a zapojil se do beletristické propagace skautského hnutí, které se po první světové válce začalo dosti mohutně rozvíjet (Ve stanu divokých skautů, 1924, Faun). Stal se členem Socialistického sdružení učitelského, členem Spartakových skautů práce či Masarykova lidovýchovného ústavu. V době vrcholícího poetismu vydal básnickou sbírku Lící k východu (1927, Faun), v níž oživoval principy proletářské poezie, aktualizované o naději na řešení, spočívající na geografické straně vytyčené v titulu. Zásoboval materiálem k recitacím dětské besídky (Veselé koření pro besídky, 1928, Faun; Veselá besídka, 1928, Faun). Naivismus jeho básní a povídek suplovala předpokládaná výchovná a agitační funkce, jež kopírovala poetiku J. V. Sládka či Josefa Kožíška (U dětské postýlky, 1930).
Novou tvůrčí parketu našel ve 30. letech v osvětových příbězích pro mládež: Poklady Národního muzea (1932), Co dokáže elektřina? (1932), Kůň nebo auto? (1932), Co se děje, když spíš (1932), Co rád jíš (1933), Práce strojů (1934), Zvířata v zoo (1935), Děti u novostavby (1935), Chtěj být spisovatelem (1935), Jsou rostliny živé jako my? (1935), O filmu (1935), Napiš si noviny sám! (1936), Co dovede rádio (1936), V zemi Eskymáků (1937), Dvacet let SSSR (1937), Život broučků (1939). Většinu prací tohoto typu píše ve dvojici s dalším autorem, který nejspíš o zpracovávaném tématu něco ví a Hostáň textu dodává podání, které v jeho očích bude fungovat vůči mladému čtenáři. Vesměs jde o práce, z kterých čiší didaktismus spojený s vírou ve výchovu člověka „moderního“, člověka nového typu. Hostáň je spisovatelem s pílí, nikoli s múzičností a senzitivitou. Je spisovatelem skálopevného zevrubného přesvědčení o tom, co svět je, a nikoli spisovatelem otevřeným nuancím, překvapivým objevům a jemné meditaci. Je to autor, který ví své a toto osvojené chce ilustrovat a předat i jiným. Literatura je pro něj nástrojem. Slouží ideji a autonomie literárního díla je mu zcela cizím předpokladem. Svět jeho naučných próz je světem navýsost materiálním, připraveným lidem k užívání; je to svět lidmi osvojený, svět řádu a pokroku, svět bez hlubin, prázdných míst a mystérií.
Politická angažovanost Hostáňova způsobila, že byl neustále překládán na jiné školy: výuku se snažil skloubit s přednáškovými turné, na nichž mluvil o SSSR a dětské literatuře. O tomtéž často mluvil i v rozhlase. V letech 1934-38 proto našel přístřeší v literárním oddělení Státního nakladatelství. Státotvorný postoj dával najevo brožurkami Obrázková zpráva o volbě presidenta republiky (1934), Obrázková zpráva o úmrtí a pohřbu presidenta Osvoboditele (1937).
Za okupace učil na měšťanské škole a opět v reakci na dobu změnil žánr svého psaní. Věnuje se obecným zásadám tvorby pro děti (Pro dětskou knihu, 1939), píše brožury o slohové výchově a hlavně v duchu obecné dobové tendence se věnuje poezii pro děti (Písnička milým srdcím, 1942; Naše zvířátka, 1944), koncipované v duchu ohlasů lidové písně, v níž se skrývá „duše“ národa. V publicistice se angažuje v boji za očištění literatury pro děti od škodlivých vlivů. Podílí se na tažení proti rodokapsům a další pokleslé četbě.[1] Během pražského povstání v květnu 1945 se ocitá ve vězení na Pankráci, což mu pomůže stát se ihned po válce správcem Státního nakladatelství a v letech 1948-51 pak i jeho ředitelem.